Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Miniatury: Rázem jsme všichni vzhůru

     

    Rázem jsme všichni vzhůru

    (reportáž z haiku srazu na Najmance 11. – 13. 10. 2019)

     

           Postupně přijíždí Michal Štěpánek se svými dětmi, volá mi Vláďa Stibor, který bloudí. Také Jitka Fialová, která zavítala na Šumavu až z Velkého Meziříčí, trochu bloudí, ale naštěstí dojela jen k Babůrkovi, odkud je to zpět na Najmanku už jen kousek. Vláďa přiváží s velkým zpožděním básnířku Elišku Pospíchalovou. Magdon se objevuje bez Moniky a psíka Alfíka, ale to už se stmívá. Nahoře pod střechou je teplo, přikládal jsem tam do kamen celý den. Přemisťujeme dovnitř ještě jeden stůl, abychom měli kam položit potraviny. Sýry, salámy, špekáčky a slané rolády s uzeným tu leží pomíchány se svíčkami, jako sloupy chrámu bez klenby trčí tu lahváče. Michalovy děti objevují na skříni dvě kytary, dožadují se hudby, ale jen na jednom z nástrojů jsou natažené dvě struny, na druhé ani jedna. Magdon vyluzuje z obou strun jakési drnčící tóny. Jako poslední přijíždějí na Najmanku Katka a Luboš Soustružníkovi.

     

    Zasmál jsem se –

    ale sfoukl jsem si

    svíčku!

     

           Po půlnoci si lehám na kovovou postel zády ke kamnům. V péřáku je hrozné teplo, tak se jím jen přikrývám. V noci o sobě dávají vědět myši a kuny. Chaloupka celá obživla. S každým probuzením je chladněji. Je ještě tma, když slyším kroky. Kdosi se u mě zastavuje, hmatá po židli u mé hlavy, po stole, pak i po mně. Ticho přerušuje tlumený smích. Jsou to Michalovy děti? Smích je tak trochu dětský, s každým vyprsknutím hlasitější. Jako by někdo chtěl budit zdání, že nechce rušit, a přesto by toužil po našem procitnutí. Ach, vždyť je to Eliška. Hledá dveře, chce jít před chaloupku na záchod. Tak vstávám a jdu před ní, svítím jí displejem mobilu. Dřevěné schůdky dolů jsou nebezpečné, vzpomínám si, jak po nich kdysi sletěl autista Saša Vata. S hrůzou jsem sledoval, jak drncá po zadku, čekal jsem, že si něco zlomí, a on se dal dole do smíchu. Venku je jasno, hvězdy se třpytí.

           Budím se až za světla. „Hodila jsem na tebe bundu,“ říká mi Katka. „Měl jsi odkrytá záda.“

     

    ***

     

           Dorazila jsi před desátou. Těšíš se na výlet a ostatní také. Nasedáme do aut a frčíme na Soumarský Most. V Lenoře míjíme dům, který zdemoloval výbuch plynu. Jakýsi šílenec umístil v různých částech obydlí plynové bomby, pak si sedl do vany a škrtal sirkami, dokud všechno nevyletělo do povětří. Byly čtyři hodiny ráno. Magdon nás vede rašeliništěm. Hned za námi se vydávají turisté z Německa.Co jich je! Hrnou nás před sebou, nemůžeme se příliš zdržovat pozorováním krás, nechceme-li být na úzkém dřevěném chodníčku převálcováni. Včas obsazujeme rozhlednu, jen Katka zůstává dole, protože nemá ráda výšky. Zatímco se rozhlížíme, zapisuje si haiku:

     

    Rašeliniště –

    na hladinu jezírka

    padl další list.

     

           Pak jedeme na oběd do Volar do hostince U potůčku, kde vaří matka Moniky, Magdonovy přítelkyně. Po obědě pokračujeme do Mlynařovic. Magdonjde pozdravit Aleše Hrňu, gurua všech místních hinduistů. Aleš vyrábí bio sýry, brynzu, pěstuje zeleninu. Nemá certifikát, nemusí se bát hygieny jako v Rakousku, kde je prý takový prodej ze dvora běžný. Čekáme před domkem obitým šindelem, než se Magdon vrátí.

           Parkujeme blíže ke Krejčovicím. Procházíme na pastviny, Magdon nás vede na své místo na dbřehu Blanice. Na ohradě visí výstražná cedulka: Pozor, ve stádě je plemenný býk. Nebo plamenný? Stromy kolem nás jsou vatry všech možných barev. Břízy se zlatými řetízky, oplíškované osiky, zářivé javory a pod nimi ještě zelená pastvina, ve které dokvétají podzimní zvonky, jestřábníky a řebříček.

           Sestup k Blanici nás vede takřka neznatelnou cestou podél Milešického potoka. Zastavujeme u Sluneční skály. Je to místo, kam chodil Magdon se svými láskami. Někdejší hráz s sebou vzala povodeň v roce 2002. To ještě sahala hladina o něco výše, na břehu byla písčitá pláž. Nyní jsou tu poházené jen kameny, které sem přivalil proud nespoutané říčky ve snaze najít si nějaké vhodnější koryto. Skála se skutečně koupe ve slunečním svitu, kůra divokých sosen zachycených ve škvírách a na římsách, je plná tepla. V jednom místě visí ze skoby brašna. Co v ní asi je? Někdo na to místo musel slanit. O něco níže trčí ze skály kramle, jako by do ní zarostla.Vzpomněl jsem si na pohádku, kdy po zakletém princi zůstal ve skále trčet meč. Hnal se s princeznou o závod, kdo první vyjede na koni až na vrchol skály. A zabloudil. Neměl šanci.

           Mám tisíc chutí přebrodit pod tuhle skálu a lézt po ní, překonávat výšvihy a převisy, viset za ruce jako Adam Ondra. Tak člověka podvádí jeho duše, jeho vzpomínky na mládí. Touha je veliká, možnosti omezenější a omezenější. Ale proč nenechat duši volnost? Proč by duše na své cestě za vrcholky hor nemohla vyplivnout stárnoucí tělo jako chrchel?

     

    ***

     

           Pokračujeme ke Krejčovicím. Přes Blanici padl strom, zkouším po kmeni přejít na druhou stranu, ale hned se mi rozklepou nohy. To je pro tebe výzva. Bosky přebíhášna druhou stranu a zpět, jsi skvělá, štíhlá, hbitá a mladá. Holka z hor.

           „Jó, to my, šumavští rodáci už takhle běháme po kládách v dupačkách,“ směješ se.

           Když stupáme ke Krejčovicím, zjišťuju, že jsem někde ztratil víčko od objektivu. Vracíme se spolu dolů k řece, zatím nám všichni mizí někde nad loukami u oblohy, mezi kravami a zlatistými břízami. Pak mi volá Magdon, že víčko našel a že na nás čekají u krejčovické kaple.

           Magdon tady pracuje. Lezeme s ním po lešení, obdivujeme starou malbu, na které dominují šablonou vyvedení beránci Boží.

           „Psí beránci,“ upřesňuješ jejich podobu.

           Zastavujeme ještě ve Volarech, kupujeme víno na večer, před obchodem popíjejí nějací alkáči, mezi nimi stojí muž v kabátu ruské armády. Nabíráme Magdonovu Moniku a psa Alfíka. A ujíždíme na Najmanku. V autě s námi sedí Jitka. Máme náskok, tak na Borové Ladě objíždíme příšerné město uniformních penzionů. Pohled na ta stavení nás naplňuje skleslostí. Jak mohou odpovědní lidé nechat takhle zprznit ducha Šumavy pro pár milionů? Miliony se rozkutálejí, duch je navždy vyhnán. Borová Lada se proměnila ve ves duchů.

     

    ***

           Rozděláváme oheň. Odjíždíš na Borovou Ladu pro svoji kamarádku Ilonu, která si vyrazila z Prahy na Šumavu. A hned se u ohně ujímá role vrchní strážkyně žáru. Přikládá kmínky, klacky, plameny šlehají, jiskry ulpívají na místech hvězd. Vychází měsíc, takřka již úplněk. Prodírá se větvemi smrků výš a výš. Zprvu osvětluje komín chaloupky, pak stéká po střeše k okapům, sestupuje po polínkách naskládaných u zdi, postupuje po louce blíž a blíž k nám. Z dálky se ozývají táhlé hrdelní hlasy zvířat. Jsou to krávy. Někdo se domnívá, že by to mohli být jeleni. Ale kdepak, noc je teplá a říhání jelenů zní jinak. Předvádím všem, jak zní hlas jelenů v rauši.

     

    ***

     

    Sraz haikuistů –

    pivním táckem jsem shrnul

    myší hovna.

     

           Pro štěkot Alfíka neslyším slova. Nemohl bych mít psa. Možná kočku ano, ta je tichá a jde si po svém, ale zase vraždí ptáky, a to bych také nesnesl. Stačí, že si opékáš jablko, které píská, a Alfík se může zbláznit.

           Dávám se do vytí. Magdon také. I ostatní se přidávají. Alfík štěká víc a víc, nakonec také on zvedá mordičku a vyje. Jaký nářek! Měl-li jsem ještě před chvílí smutnou náladu, najednou ze mě všechno padá. Není nadto zhluboka si zavýt se smečkou k měsíci. Samotného psa bych tedy doma nesnesl, ale psí partu někde na periférii, na nějaké zakázané skládce či na místě někdejšího popraviště, ve zdech zrušeného bordelu či v ruinách rozpadlé šumavské kaple bych bral. Sbor vytí připomíná druh žalozpěvu, modliteb či táhlých kostelních písní. Svíčkové báby protahují neúměrně tóny. Čím táhleji a naříkavěji, mekavěji, tím neoblomněji se vemlouvají do přízně Pána. Tím zbožnější si připadají. Psí vytí je jiného druhu, je to zpěv z nezbytí, z přetlaku stesku, který tlačí na psí hruď. Proto jejich vytí osvobozuje a léčí. Volný měsíc už svítí na obloze jako koruna, kterou si noc sama pyšně posadila na hlavu. Uléháme nahoře v místnosti lehce prohřáté už vyhaslými kamny. Dnes už s námi nenocuje Michal s dětmi ani Vláďa s Eliškou, museli odjet.Uléhám s tebou v rohu místnosti.

     

    Svit luny –

    černou podprsenkou

    plašíš myši.

     

           Usínám, v tom se ozve Katčin výkřik. Myš jí přeběhla po ruce. Rázem jsme všichni vzhůru.

     

    Text Roman Szpuk, foto Dagmar Heberleinová a Roman Szpuk

     

     

     


     

    MINIATURY Romana Szpuka 2019: 

     

    1. Posed u Modravy 
    2. Výstup na Stožec
    3. Dlouhé zimní noci  
    4. Předjarní povídání  
    5. Jarní vítr 
    6. Náušnice paní Zajícové
    7. Soumrak na Šeravě 
    8. Hle, dělám věci nové 
    9. Fragmenty
    10. Kohout 
    11. Svár zimy a jara
    12. Jepičí láska
    13. Hadí vrch
    14. Voda, voda
    15. Čtení v kavárně na Dvorku
    16. Cesty nevyzpytatelné
    17. Pouť po Českém středohoří
    18. Svatá petflaška
    19. Socha Mír
    20. Kouzlo červnových večerů
    21. Polonina, Svidovec
    22. Světlušky, červencové mrazy a pout
    23. Čas patří jen hodinám
    24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského 
    25. Quasi una Fantasia
    26. Proměny
    27. Sociálka
    28. Bouře nad Gabrétou
    29. Chamtivci
    30. Tiché vytrvalé rytmy 
    31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
     
     
     
     

     
     
     
    MINIATURY Romana Szpuka 2018 : 
     
     
    1.  Loučení s Friederike
    2. Krátká zastavení   
    3. Oheň tání 
    4. Nesouvislý dialog  
    5. Něžné objetí
    6. Mráz a srdce
    7. Tichá křídla
    8. Co si myslí planety 
    9. Bezejmenný potok
    10. Pouť okolo andělky 
    11. Město je jiné
    12. Osamělci 
    13. Staří a mladí 
    14. Zpáteční cesta 
    15. Chodím furt v pantoflích 
    16. Toto místo 
    17. Celé jaro  je erotické  
    18. Na Brantlově dvoře
    19. Socha Rodina 
    20. České středohoří a Šumava 
    21. Hýlové a blesk  
    22. Bělásek a děti  
    23. Omývání barev 
    24. Bolest křídel  
    25. Slunovratova noc 
    26. Květina nezradí svůj květ
    27. Barvy čaje  
    28. Ještěrčin ocásek 
    29. Střet dvou vášní 
    30. Zatmění  
    31. Pavlínka
    32. Perseidy 2018
    33. Sarančatům sklaplo
    34. Prokletí milenci 
    35. Zanechávaje příbytek otevřený  
    36. A měla jsem tě ráda? 
    37. Vážka rudá 
    38. Kohlschachten  
    39. Na cello hraješ 
    40. Zlatá a černá 
    41. Panta rhei
    42. Palvínov a Vatětice
    43. Říjnové květy jahod 
    44. Vratká lávka slov 
    45. O solitude 
    46. Listopadové toulky 
    47. Zasněžené město 
    48. Přebrodit Křemelnou
     
     

     
    MINIATURY Romana Szpuka 2017 : 
     
     
    1. Uplakaný čert
    2. Hrušky 
    3. Vánoční vzpomínka 
    4. Co všechno ten nástroj dovede
    5. Nešahej na ten sníh 
    6. Otto Hrdin
    7. V údolí Losenice  
    8. Pavoučice sněžn 
    9. Šla Kačenka podle vody
    10. Vzpomínka na Krýmuse
    11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
    12. Letící oblaka
    13. Pan Kodýdek
    14. Cesta pulsu
    15. Život a smrt
    16. Deštníky
    17. Poklady
    18. Krucifixy
    19. Velikonoční vejce
    20. Koza v kapli
    21. Kolečka vypálené trávy 
    22. Boubínská noc 
    23. Ovečky
    24. Bratři Kazarovi  
    25. Domov
    26. Táta 
    27. David je fatalista
    28. Noční bouřka na Boubíně 
    29. Fenka a okoun
    30. Duha 
    31. Cestou z Najmanky na Radost 
    32. Žluna 
    33. Rehabilitace
    34. Bez střechy
    35. Jako bílý šátek 
    36. Nepoučitelní 
    37. Dobršská brána 
    38. Hvězdy a psík 
    39. Malá ťapkající holčička 
    40. Zářijové plody 
    41. Buchingerův dvůr  
    42. Pouť na Luzný 
    43. Jaké má oči?  
    44. Nejmanka u Hrbu  
    45. První sníh  
    46. Úplňková noc 
    47. Jepice 
    48. Herwart a Empedokles 
    49. Dálky na dosah 
    50. Lidská zima
    51. Gráve Gabréta 
    52. Flöhturm 
    53. Blízkosti opuštěných
     

      

    Sdílet